Autor: Vojtěch Fiala
Před 3 roky v létě jsme na dětském hřišti v ulici U Potoka naměřili na herních prvcích teplotu, při které se malé dítě reálně spálí. Rodiče to řešili tak, že tam prostě přestali chodit – nebo až po sedmé večer. Návrh na zastínění přitom existoval. Jen se čekalo, až se objeví v participativním rozpočtu (PARO) a někteří zastupitelé nechtěli o jiné možnosti slyšet za žádnou cenu.
Nakonec se podařilo prosadit (když jsem to zařadil natvrdo na bod zastupitelstva a jeho neschválení by samozřejmě před veřejností nevypadalo dobře) alespoň zastínění plachtou. Nebylo to všechno, co by bylo potřeba. Ale bylo to před sezonou. Hřiště se dalo využívat. Ne až po ní, až proběhne PARO, nebo později.
Co je participativní rozpočet
Participativní rozpočet (zkráceně PARO) je nástroj, kdy obec vyčlení část svého rozpočtu – typicky několik set tisíc až jednotky milionů – a nechá občany, aby sami navrhli, na co se má použít. Návrhy projdou posouzením úřadu, jestli jsou proveditelné a v majetku obce, pak se o nich veřejně hlasuje a vítězné projekty se zrealizují.
Myšlenka je dobrá. Praha, Brno nebo Pardubice mají stovky tisíc obyvatel, rozpočet rozpočítaný na desítky priorit a úředníky, kteří o lavičce v konkrétní ulici nemají jak vědět. PARO tam supluje informaci, která se nahoru jinak nedostane, a zároveň učí lidi, že rozpočet obce jsou jejich peníze. Není to ale výsada velkých měst. Kousek od nás, v o něco větším Buštěhradu , se do posledního ročníku přihlásilo do finálového hlasování 18 projektů a lidé mezi ně rozdělili přes 12 700 hlasů – vítězná rekonstrukce skleníku v základní škole jich získala 1755. Rok předtím to bylo 26 projektů v hlasování a podobný objem hlasů znovu. Má to jasná pravidla a jmenovaného koordinátora – místostarostu, na kterého se dá napsat. Funguje to tam i v obci naší velikostní kategorie, a to viditelně – desítky projektů a tisíce hlasů, ne pár lidí, co náhodou zaslechli, že se něco děje.
Proč se to v Jinočanech nedařilo
Tři věci jsme dělali špatně – a ani jedna z nich není důvod PARO zrušit.
Za prvé: pletli jsme si dvě různé věci. Základní bezpečnost a údržbu obecního majetku s doplňkovými nápady občanů. Jinočany nejsou obec, která by musela vážit, jestli koupí stín na hřiště, nebo opraví chodník – k dnešnímu dni má na účtech přes 80 mil. korun. Stín, dopadové plochy, lavičky, pitná voda, odpadkové koše nemají co dělat v soutěži o hlasy. To je povinnost zřizovatele, která se má prostě zaplatit z řádného rozpočtu. PARO má sloužit na nadstandardní nápady – na to, co obec dělat nemusí, ale mohla by, kdyby o tom lidé věděli a chtěli to.
Za druhé: naléhavé věci čekaly na kolo hlasování. Když někdo přijde s tím, že se děti na skluzavce pálí, správná reakce úřadu je nechat to nacenit a do několika týdnů to vyřešit – ne ho odkázat na sběr návrhů, který začíná na podzim, hlasuje se v zimě a realizuje se, když vyjde čas a kapacita.
Za třetí, a to je to hlavní: PARO jsme vedli ad hoc, jednou za rok a na koleni – bez pevného kalendáře a bez toho, aby o vyhlášení dalšího ročníku vůbec vědělo dost lidí. Řada občanů se ani nedozvěděla, že mohou podávat návrhy. To se pozná i na číslech – tam, kde se v okolí participativní rozpočet vede pořádně se do hlasování přihlásí přes dvacet projektů a lidé rozdělí tisíce hlasů. U nás to bylo o řád jinde. To není problém nástroje. To je problém komunikace a vedení – přesně to, na čem stavíme celý náš program.
Co navrhuji místo toho
Nejsem proti participativnímu rozpočtu. Jsem proti tomu, aby suploval běžnou správu obce, a proti tomu, aby se dělal narychlo a bez pravidel.
Údržba, bezpečnost a vybavení hřišť patří do řádného rozpočtu. Stín, dopadové plochy, lavičky, pitná voda, odpadkové koše – tohle není námět na hlasování, tohle je povinnost zřizovatele.
Jednoduchý kanál na podněty s garantovanou lhůtou. Kdokoli podá podnět, úřad v přiměřené lhůtě odpoví, co s ním bude – realizujeme do termínu tehdy, zařazujeme do rozpočtu na příští rok, nebo „nejde to" a tady je důvod. Veřejně dohledatelné.
PARO se zachová, ale povede se pořádně. Pevný roční harmonogram zveřejněný dopředu, jmenovaná odpovědná osoba, opakovaná komunikace ve všech kanálech obce – ne jedno oznámení, které polovina lidí přehlédne. Vyhrazený jen pro doplňkové nápady, ne pro věci, které obec dělat musí tak jako tak.
A hlavně: dělat to celé rychle a pořádně najednou. Kvalitní a trvalé materiály, jeden promyšlený zásah místo pěti provizorií. Žijeme tu se svými dětmi teď, ne za třicet let.
To zastínění, které se povedlo prosadit, je malá věc. Ale ukazuje, že to jde – stačí se zeptat, kolik to stojí, a rozhodnout se. Postupně se zastínila i další hřiště. Rád bych, aby tohle byl v Jinočanech normální způsob práce, a ne výjimka, kterou je potřeba složitě protlačit – a aby to, co má být PARO, konečně fungovalo tak, jak v okolních obcích funguje už dnes.
P.S. U toho Potoka by bývalo před realizací bylo dobré, když by se někdo na hřiště postavil, zjistil, jak jde v létě sluníčko, a navrhl to podle toho. Aby od jihu byla plachta níže a skutečně stínila. Ale to už je o detailu.
